Osli mají silný sval na krku (m. cutaneus colli), který může komplikovat odběr krve či intravenózní aplikaci léčiv. Nejlepší místa pro přístup k v. jugularis jsou horní nebo naopak spodní třetina jugulární rýhy.
Při zavádění nazogastrické sondy je třeba pamatovat, že nosní průchody jsou u oslů a mul užší než u koní, a je proto potřeba použít užší sondu. Mají též méně senzitivní kašlací reflex, proto nemůžeme spoléhat na kašel coby indikátor, že sonda byla zavedena do trachey.
Osli a muly prospívají i při snížené kvalitě krmiva a nižším příjmu vody. To způsobuje, že jsou náchylní k hyperlipidémii, obezitě, laminitidě a steatóze jater. Osli efektivně ukládají tuk a dokážou ho velmi rychle mobilizovat. Predispozičními faktory pro rozvoj hyperlipidémie jsou anorexie, hladovění, pozdní fáze gestace, laktace, stres, endotoxémie, paraziti, onemocnění jater či gastrointestinálního traktu (GIT) a laminitida.
Metabolický syndrom oslů (DMS) je častý problém. Ne každý obézní osel však dospěje k inzulinové dysfunkci (ID) a naopak – trpět DMS může i štíhlý či mladý oslík. Pro detekci přítomnosti ID je u oslů a mul rozhodující hodnota inzulinu > 50 µIU/ml.
PPID (pituitary pars intermedia dysfunction) neboli Cushingův syndrom se diagnostikuje pomocí TRH-stimulačního testu stejně jako u koní. Test je pozitivní, pokud je hodnota adrenokortikotropního hormonu (ACTH) > 110 pg/ml 10 minut po i.v. aplikaci tyreotropin uvolňujícího hormonu (TRH). Léčba spočívá v perorálním podávání pergolidu (2 µg/kg/den).
Osli a muly vyžadují vyšší dávky sedativ a anestetik, jelikož je metabolizují rychleji než koně. Oproti koním je třeba dávky zvýšit o 25–50 %. Lze použít propofol, který zajistí hladší indukci i probouzení.
Nesteroidní antiflogistika (flunixin a fenylbutazon) a antimikrobiální látky jsou metabolizovány též rychleji, jsou proto nutné vyšší dávky nebo kratší intervaly podávání.
Kastrace může být výzva z důvodu větší tendence oslů a mul ke krvácení. Cévy je nutno vždy ligovat, zásadní je nepoužívat samotný emaskulátor.
V 95 % případů jsou lokalizovány na neglandulární části sliznice. Ač jejich prevalence může dosahovat až 50 %, mají osli tendenci nevykazovat klinické příznaky.
U geriatrických pacientů se nezřídka vyskytují plicní fibróza (35 %), kolaps trachey (9 %) a onemocnění vzdušných vaků (5 %).
Velmi časté jsou též infestace plicními červy (dle autorů níže citovaného zdrojového článku dosahují u oslů 68–87 % a u mul 29 %), které ovšem bývají asymptomatické.
Oftalmologické obtíže jsou obdobné jako u koní. Rekurentní uveitida se vyskytuje méně často, přesto je relativně rozšířená. Oči oslů a mul jsou obtížněji vyšetřitelné, může být nutné použít sedaci, blokádu nervů a lokální anestezii.
Osli příliš neprojevují bolest a problém může být detekován, až když je vážný. To se může týkat například i koliky či laminitidy. Tvrdé a úzké kopyto ztěžuje vyšetření kopytními kleštěmi, proto je při podezření na laminitidu vhodné použít rentgen.
Dokonce i závažná kolika se u oslů a mul může projevovat pouze jako netečnost, stranění se stáda, snížený apetit nebo delší doba ležení. Někteří jedinci mohou jen nehnutě stát, odmítat pohyb a držet nízko hlavu. U pooperační bolesti po kastraci může být jediným příznakem bolesti zvedání zadní končetiny. Tento příznak má vysokou senzitivitu a specifitu pro bolest po kastraci i u koní.
Přestože může být lákavé zjednodušeně přejímat informace z medicíny koní a aplikovat je na ostatní koňovitá zvířata, důrazně se to nedoporučuje. Medicína oslů a jejich kříženců má svá specifika, která je vhodné znát a brát v úvahu.
(kriz)
Zdroj: Loving N. S. Donkey and mule medicine. EquiManagement, 2023 Aug 29. Dostupné na: https://equimanagement.com/research-medical/donkey-and-mule-medicine