Nová studie vědců z Ústavu Maxe Plancka v Martinsriedu objevila dosud nepopsaný shluk nervových buněk v centrální amygdale, které jsou zodpovědné za odpor k jídlu při nauzee. Tyto neurony se u zkoumaných myší zapínaly pouze při nevolnosti a nikoliv při pocitu nasycení. Pokud byly zapnuty uměle, pomocí tzv. optogenetiky, odcházely myši okamžitě od jídla, a to i pokud byly velmi hladové. Naopak, pokud se tyto neurony vypnuly u hladových myší, jimž byla nevolnost vyvolána podáním chemické látky, zvířata překonala svůj odpor k potravě a byla schopná se najíst.
Pokud by se podařilo zacílit na tyto nervové okruhy u lidí, umožnilo by to například lepší kontrolu nevolnosti vyvolané některými léčivy na potlačení chuti k jídlu a naopak bychom dokázali pomoci onkologickým pacientům léčeným látkami vyvolávajícími nevolnost, aby neztráceli hmotnost.
Zdroje:
1. Ding W., Weltzien H., Peters C., Klein R. Nausea-induced suppression of feeding is mediated by central amygdala Dlk1-expressing neurons. Cell Rep 2024 Mar 27; 43 (4): 113990, doi: 10.1016/j.celrep.2024.113990.
2. Dohrn G. Why queasiness kills hunger: brain circuit identified. Nature News, 2024 Apr 18. Dostupné na: www.nature.com/articles/d41586-024-01037-0
Šťastná laboratorní nehoda vedla k objevu, že hibernující čmeláčí královny rodu Bombus impatiens mohou přežít zcela ponořené do vody po dobu nejméně 7 dnů. Kanadská ekobioložka Sabrina Rondeau tuto čmeláčí superschopnost objevila, když ve své laboratorní lednici kontrolovala královny hibernující ve speciálních trubičkách naplněných půdou. Trubička se vlivem kondenzující vlhkosti zcela zaplavila. K překvapení všech se však 4 utopené královny z hibernace probraly. Vědkyně se tedy jala systematicky „topit“ 143 hibernujících královen po různě dlouhou dobu (8 hodin, 24 hodin, 7 dní). Životaschopnost královen zůstala konzistentně vysoká (téměř 90%) bez ohledu na to, zda byly drženy pod vodou, nebo plavaly na hladině.
Zdá se, že schopnost přežít zaplavení je dána nízkou metabolickou aktivitou hibernujících čmeláků, kteří tak nepotřebují téměř žádný kyslík a jsou schopni přežít pouze se vzduchem, který se nachází uvnitř jejich těla. Tato evoluční adaptace pomáhá čmelákům hibernujícím v podzemních chodbičkách přežít extrémní počasí.
Zdroje:
1. Rondeau S., Raine N. E. Unveiling the submerged secrets: bumblebee queens' resilience to flooding. Biol Lett 2024 Apr; 20 (4): 20230609, doi: 10.1098/rsbl.2023.0609.
2. Quaglia S. Sleeping bumblebees can survive underwater for a week. NewScientist, 2024 Apr 17. Dostupné na: www.newscientist.com/article/2427117-sleeping-bumblebees-can-survive-underwater-for-a-week
Vypustit do volné přírody 200 tisíc vajíček a mláďat jedovatého invazního druhu se jeví jako strategie „z bláta do louže“. Přesně to však s úspěchem udělali vědci zabývající se ochranou ohrožených druhů v tropické Austrálii. V roce 1935 byla na severovýchodě kontinentu vypuštěna ropucha obrovská (Rhinella marina), původně jihoamerická žába s toxickými kožními výměšky, která se postupně rozšířila a devastuje populace původních druhů. Zvláště ohrožený je varan žlutoskvrnný (Varanus panoptes), vrcholový predátor, který umírá po požití jediné dospělé ropuchy obrovské.
Vědci s pomocí domorodých obyvatel shromáždili množství vajíček, pulců a mladých žab a těsně před obvyklou ropuší sezónou je vypustili ve 3 ze 7 oblastí, kde žijí skupiny varanů žlutoskvrných. Ještěři se po požití mladých, jen mírně jedovatých ropuch naučili této potravě vyhýbat. Populace varanů ve 3 ošetřených oblastech žabí invazi přežila a množila se, zatímco ze 4 kontrolních území ještěři doslova zmizeli. Tento praktický edukační program pro varany se bude postupně rozšiřovat v celém ohroženém regionu.
Zdroje:
1. Ward-Fear G., Rangers B., Bruny M. et al. Teacher toads: Buffering apex predators from toxic invaders in a remote tropical landscape. Conserv Lett 2024 Apr 8; e13012, doi: 10.1111/conl.13012.
2. Pennisi E. Young toads are teaching Australian lizards to avoid deadly snacks. Science News, 2024 Apr 17. Dostupné na: www.science.org/content/article/young-toads-are-teaching-australian-lizards-to-avoid-deadly-snacks
Kytovci jsou podskupinou sudokopytníků přizpůsobenou životu v moři. Na rozdíl od svých suchozemských příbuzných však svou potravu nežvýkají. Podle nové evoluční studie tuto schopnost pravděpodobně vyměnili za echolokaci, ke které jsou zapotřebí speciální tuková tělíska na hlavě (žlutě na obrázku výše). Zdá se, že mezi těmito tělísky a žvýkacími svaly existuje evoluční spojení. Během adaptace na vodní prostředí se kytovci vzdali i dalších schopností – například mají jen velice omezený čich a chuť. Zato jejich sluch je vyladěn k dokonalosti.
Zdroje:
1. Takeuchi H., Matsuishi T. F., Hayakawa T. A tradeoff evolution between acoustic fat bodies and skull muscles in toothed whales. Gene 2024 Apr 5; 901: 148167, doi: 10.1016/j.gene.2024.148167.
2. Hayakawa T. Toothed whale echolocation organs evolved from jaw muscles. Hokkaido University, 2024 Apr 8. Dostupné na: www.global.hokudai.ac.jp/blog/toothed-whale-echolocation-organs-evolved-from-jaw-muscles
(este)
