Mezi velké šelmy, jež se pozvolna navracejí na území České republiky, patří vlk obecný (Canis lupus), rys ostrovid (Lynx lynx) a medvěd hnědý (Ursus arctos). Jejich návrat je pro někoho radostnou událostí a zárukou opětovné rovnováhy v přírodě, pro jiného však znamená nevítané ohrožení majetku či zájmů.
Medvědi, vlci i rysové byli v minulosti vyhubeni nejen u nás, ale téměř v celé střední Evropě. Intenzivní pronásledování propuklo již koncem 15. století. Zásadní ústup však nastal v tereziánských a josefínských dobách, kdy začalo platit nařízení o „hubení velkých šelem myslivci i poddanými“. V letech 1754–1756 pak byly vydány nové lesní řády, které způsobily rychlou přeměnu původních lesních porostů na uměle zakládané smrkové monokultury. Pozdější reformy osvícenského absolutismu, zejména lovecký řád Josefa II. z roku 1780, umožňující hubení velkých šelem každému a kdekoliv, již zastihly populace značně zdecimované a jen urychlily jejich zánik.
V letech 2015–2016 probíhalo strukturované monitorování velkých šelem ve 44 evropsky významných lokalitách a v jejich okolí. Hlavním cílem bylo přinést srovnatelná data o aktuálním výskytu velkých šelem především v severních a východních Čechách a v karpatské části ČR. Celkem bylo aktivně sledováno 241 kvadrátů sítě 5 × 5 km; výskyt rysa byl věrohodně zjištěn ve 37 kvadrátech, vlka ve 24 a medvěda v 8 kvadrátech; dosud se jednalo o plošně nejrozsáhlejší systematické monitorování velkých šelem na území ČR.
Velké šelmy mají klíčový význam pro fungování lesních ekosystémů. Podílejí se až v 67 % případů na přirozené mortalitě divokých kopytníků. Medvědi jako všežravci ovlivňují populace volně žijících kopytníků nejméně. Jako jediní však pravidelně požírají mršiny. Vlci svým přednostním výběrem slabých kusů testují biologickou kvalitu a zdravotní stav populací kopytníků. Mají rovněž nezanedbatelný sanitární význam, protože i oni odstraňují mršiny. Rys vyvíjí pozitivní selekční tlak na populace spárkaté zvěře.
Škody, které v České republice velké šelmy způsobily, se podle zákona proplácejí od roku 2000. Souhrnná data o náhradách jsou dostupná až od roku 2003. Celkový podíl hospodářských zvířat zabitých velkými šelmami v různých oblastech Evropy zpravidla nepřesahuje 1 % stavů.
Pro člověka je nejnebezpečnější medvěd hnědý, zvláště pak jedinci, kteří z různých důvodů ztratili přirozenou plachost a chodí se k lidským sídlům přiživovat odpadky, nebo jedinci, kteří byli nečekaně překvapeni − např. samice s mláďaty. Z 99 setkání medvěda s člověkem v západních Karpatech se 75 případů obešlo bez jakéhokoliv kontaktu.
Pokud jde o vlky, ačkoliv se o jejich útocích na lidi traduje mnoho historek, neexistuje o nich na území Evropy za několik posledních století hodnověrný důkaz (kromě pokousání od vlků nemocných vzteklinou).
Rys je v tomto ohledu ze všech tří zmíněných druhů nejméně problémový. Zdravý jedinec na člověka téměř nikdy neútočí a i útoky jedinců nemocných vzteklinou jsou neobyčejně vzácné.
Velké šelmy jsou hostiteli různých druhů parazitů a přenašeči chorob, jež jsou pro člověka nebezpečné až smrtelné. Jde především o vzteklinu, která se vzácně objevuje u všech tří uvedených druhů, většinou však pouze v tzv. tiché formě. Poměrně často se u všech vyskytuje parazit svalovec stočený (Trichinella spiralis), u vlků i tasemnice (Echinococcus granulosus a Echinococcus multilocularis).
Pokud bude mezi veřejností převládat názor, že velké šelmy do dnešní přírody nepatří, a pokud obyvatelé venkova nebudou pociťovat odpovědnost za jejich zachování v přírodě, bude jejich ochrana zcela neúčinná. Jejich osud mají ve svých rukou především myslivci.
(dewa)
Zdroje:
1. Červený J., Koubek P., Bufka L. Velké šelmy v České republice I. Mýty a skutečnost. Vesmír2005; 84 : 656–663.
2. Monitoring velkých šelem a kočky divoké ve vybraných lokalitách soustavy Natura 2000. Hnutí Duha, Olomouc, 2016.
