Řada léčivých preparátů využívaných v praxi exotických zvířat nebyla u jednotlivých druhů nikdy farmakologicky hodnocena a jejich použití a dávkování je odvozeno od jiných, často nepříbuzných druhů. Chybí tak podstatné hodnocení bezpečnosti. U některých druhů zvířat nemusí lék působit problémy, ale u jiných, často blízce příbuzných, může způsobit i smrt. Dobrým příkladem jsou supi Starého světa, u kterých dochází po požití mršin dobytka léčeného diklofenakem k úhynu, zatímco u jiných druhů supů nebyla pozorována žádná toxicita ani při přímé aplikaci nesteroidních antiflogistik. Účelem následujícího článku je poskytnout přehled léčiv kontraindikovaných u některých exotických druhů zvířat.
Ivermektin je makrocyklický lakton, který stimuluje nadměrné vyplavování kyseliny gama-aminomáselné (GABA) ze synapsí. U řady živočišných druhů nedochází k jeho přestupu přes hematoencefalickou bariéru a není pro ně toxický, u některých druhů se však po jeho aplikaci vyskytují neurologické příznaky, a to i při dodržení doporučeného dávkování.
Poprvé byla toxicita ivermektinu popsána u želv v roce 1983, kdy byl použit u želv uhlířských (Geochelone carbonaria) v jednorázové dávce 0,4 mg/kg i. m. Následně se u nich rozvinula paréza či paralýza. Navazující studie u těchto želv potvrdily, že paréza se může vyskytnout již při dávce 0,05 mg/kg. Také u dalších druhů želv je ivermektin považován za toxický, a to již při dávkách 0,1 mg/kg i méně. Za nejcitlivější je pak považována želva pardálí (Geochelone pardalis), u které dochází k ochrnutí již při dávce 0,025 mg/kg a dávka 0,3 mg/kg je pro ni smrtelná. Léčba ivermektinem proto není u želv doporučena.
Terapie při otravě je podpůrná, podpora dýchání musí trvat alespoň po dobu účinku ivermektinu na místě neurotransmiteru (7 dní). Toxicita ivermektinu byla popsána také u některých druhů krokodýlů, užovek indigových a scinků.
Toxicita těchto antihelmintik byla popsána u ptáků, plazů, příčnoústých paryb i savců (včetně člověka). Tyto látky se vážou na tubulin a narušují tak mitózu. Vyšší afinitu vykazují k tubulinu parazitů, u kterých narušují cytoskelet. Postižen může být i tubulin u savců, zasaženy jsou především rychle se dělící buňky (včetně buněk kostní dřeně a sliznic zažívacího traktu). Vzniklá pancytopenie vede k těžké imunosupresi a následným bakteriálním a/nebo plísňovým infekcím, jež mohou být pro řadu druhů fatální. Při per os podání je nutné počítat s jejich metabolizací v játrech (cytochrom P450 atd.), a tedy vyšší toxicitou u pacientů s hepatopatiemi.
Studie u želv zelenavých (Testudo hermanni) léčených fenbendazolem v dávce 50 mg/kg ve dvou 5denních cyklech prokázala, i přes dobrý klinický stav, významné hematologické a biochemické změny (rozsáhlá heteropenie s přechodnou hypoglykémií, hyperurikémií, hyperfosfatémií a hyperproteinémií/hyperglobulinémií). Při podání fenbendazolu u plazů je proto vhodná obezřetnost a zvážení poměru rizika úhynu daného jedince při infestaci nematody vůči riziku spojenému se septikémií a poškozením hematopoetického a gastrointestinálního systému v důsledku léčby. Někteří kolegové upřednostňují oxfendazol před fenbendazolem, protože nevyžaduje předchozí biokonverzi odvislou od jaterního metabolismu a je účinnější v jedné dávce, bez nutnosti opakování.
Obecně lze uvést, že ptáci a některé druhy savců (myš, potkan, králík) jsou k použití kortikosteroidů mnohem citlivější než např. pes, fretka či morče. Častěji se u nich objevují vedlejší reakce, zejména okamžitá a prolongovaná těžká lymfopenie z důvodu lymfocytolýzy. Použití kortikosteroidů u ptáků je proto sporné. Existuje u nich řada neověřených hlášení o těžkých vedlejších reakcích (imunosuprese, opožděné hojení ran, onemocnění jater a gastrointestinální ulcerace). Nicméně ověřovací studie zabývající se farmakokinetikou a skutečnou účinností chybí.
Nejčastější indikací k užití glukokortikoidů u exotů (včetně ptáků) je paliativní léčba systémových neoplazií, terapie onemocnění očí a pooperační katarakta. Autorka citovaného článku Olivia A. Petritzová používá kortikosteroidy u ptáků nejčastěji krátkodobě a topicky pro léčbu některých onemocnění očí a celkově jen velmi vzácně. Před jejich použitím by měl veterinární lékař zvážit i jiné možnosti léčby a dostatečně informovat majitele o všech rizicích spojených s použitím kortikosteroidů. Dávky by měly být nižší a optimálně nepřesahovat 5denní podávání. Někteří praktici navrhují současné preventivní použití antibiotických a/nebo antimykotických léčivých přípravků.
Patří do skupiny triazolů, jejichž účinek je založen na inhibici syntézy ergosterolu a dalších oxidačních enzymů, což následně vede k narušení buněčných stěn hub a k jejich odúmrtí. Itrakonazol je používán u řady ptačích druhů, a to s dobrými výsledky.
U papoušků šedých (žako) byla po léčbě itrakonazolem popsána anorexie, letargie a v některých případech i úhyn. Doporučená dávka je u u žaka poloviční nebo nižší ve srovnání s jinými druhy (2,5 mg/kg p. o. à 24 hod.). I přes toto nižší dávkování však autorka zaznamenala u řady papoušků žako náhlý nástup letargie, regurgitace a anorexie.
Za lék první volby plísňových onemocnění u ptáků je považován vorikonazol (novější antimykotikum ze skupiny azolů), který má minimální vedlejší účinky i u papoušků šedých.
Fipronil je topické ektoparazitikum schválené pro použití u psů a koček. U králíků existuje řada neověřených hlášení o jeho toxicitě, a to i při jeho topickém použití v nízkých dávkách. Autorka si není vědoma toxikologických studií (LD 50 či jiných), které by byly publikovány v souvislosti s použitím uvedené účinné látky u králíků; z tohoto důvodu u nich doporučuje se tomuto léčivu zcela vyhnout.
Klinické příznaky intoxikace se většinou objeví během 24 hodin od aplikace a zahrnují nespecifické příznaky, jako letargii a anorexii, které často rychle progredují až ke křečím a úhynu. V případě objevení se klinických příznaků je prognóza nepříznivá. Terapie otravy zahrnuje koupel (pokud byl přípravek aplikován před méně než 48 hodinami) a aktivované uhlí per os v případě podezření na perorální intoxikaci. Při výskytu křečí je doporučován midazolam (1–2 mg/kg i. m. nebo i. v.), pokud křeče přetrvávají, je možné použít levetiracetam v dávce 20 mg/kg per os à 8 hod. U anorektických jedinců je nutná i fluidní terapie a podpora krmení.
U králíků a herbivorních hlodavců (morče, činčila, osmák) je kontraindikováno perorální podání některých antibiotik. Tato léčiva vedou k narušení normální střevní mikroflóry a následné dysbióze. U většiny zvířat dochází během 24–48 hodin k pomnožení klostridií a koliformních bakterií a k produkci jejich toxinů vedoucích k průjmům. Nejčastěji se jedná o úzkospektrá antibiotika, jako jsou betalaktamy, makrolidy a linkosamidy. Enteritida či enterotoxémie se mohou vyskytnout v souvislosti s podáním jakéhokoliv ATB. V případě skupin sulfa- a fluorochinolonů jsou však tyto komplikace vzácné.
Většina králíků překvapivě velmi dobře toleruje parenterální podání prokain-, benzokain- nebo duálních penicilinů s minimálním vedlejším účinkem na zažívací trakt. Nedávná studie u novozélandských králíků potvrdila, že u nich může být (s minimálními nežádoucími reakcemi) použit ceftiofur ve formě krystalické volné kyseliny, a to v dávce 40 mg/kg s. c. každých 24–72 hodin.
Léčba samotné dysbiózy je většinou omezena jen na podpůrnou terapii (tekutiny, krmení stříkačkou, …). Někteří praktici zastávají použití léků vázajících toxiny klostridií (např. cholestyramin), bohužel dosud k tomuto postupu neexistuje studie hodnotící jejich účinnost a farmakologické vlastnosti u králíků. Další možností je použití preparátů obsahujících laktobacily, jejich účinnost je ovšem diskutabilní – jednak se většina těchto per os přijatých organismů ničí působením kyselého prostředí žaludku a zároveň tyto bakterie nejsou přirozenou součástí střevní mikrobioty u králíků.
Toxicita benzimidazolů (jako jsou albendazol, fenbendazol či oxibendazol) se u králíků většinou prezentuje nespecificky (inapetence, letargie, ataxie, dále mohou být přítomné průjmy, bledé sliznice, petechie až ekchymózy, břišní krváceniny, stáze GIT, horečky) a může dojít i k náhlému úhynu. Často je postižena produkce erytroidních i myeloidních buněk vedoucí k pancytopenii (patofyziologie je zde stejná jako u plazů). Může dojít k těžké imunosupresi s následnými bakteriálními a mykotickými infekcemi končícími až fatálně.
V případě, že se rozhodneme i přes daná rizika benzimidazoly u králíků použít (např. terapie Encephalitozoon cuniculi), doporučuje autorka pečlivě sledovat alespoň hematokrit (v lepším případě celkový krevní obraz) před zahájením terapie a po 1–2 týdnech od začátku terapie, která by neměla přesáhnout 30 dní. Biochemicky bychom měli dopředu zkontrolovat jaterní ukazatele, kdy snížená funkce jater králíky k toxikóze přímo predisponuje. Vhodné je provedení sérologie k odhalení aktivní infekce E. cuniculi.
Terapie by měla být ihned přerušena v případě výskytu letargie a významného poklesu hodnot krevního obrazu. Jako prevenci gastrointestinálních ulcerací lze použít sukralfát a regulátory kyselosti (famotidin či omeprazol). Antibiotická a fluidní terapie je potřeba v případě septikémie. U zvířat s těžkou anémií bývá nutná i opakovaná transfuze krve (do doby obnovy funkčnosti kostní dřeně) a aplikace železa a vitaminu B12. Nicméně i přes řadu dokumentovaných vedlejších účinků je fenbendazol bezpečně používán u řady druhů chovaných v ZOO či jako domácí pet zvířata.
Ivermektin nepoužívat u želv (toxický i v nízkých dávkách) z důvodu rizika vzniku paralýzy až úhynu.
Fipronil nepoužívat u králíků z důvodu rizika vzniků křečí až úhynu.
Betalaktamy a makrolidy nepoužívat per os u malých herbivorních savců z důvodu možného vzniku fatální dysbiózy.
Benzimidazoly negativně ovlivňují rychle se množící buňky, což vede u většiny druhů k následné pancytopenii.
(kata)
Zdroje:
1. Petritz O. A. Therapeutic contraindication in exotic pets. Michigan Veterinary Medical Association, 2018. Dostupné na: www.michvma.org/resources/Documents/MVC/2018%20Proceedings/petritz_01.pdf
2. Petritz O. A., Chen S. Therapeutic contraindication in exotic pets. Vet Clin North Am Exot Anim Pract 2018 May; 21 (2): 327–340, doi: 10.1016/j.cvex.2018.01.004.
