Snaha uniknout predátorovi někdy vede zvířata k velkým hereckým výkonům. Mrtvého brouka dělají výborně například vačice opossum (Didelphis marsupialis), které sebou praští na záda, protočí oči, vypláznou jazyk a vyloučí z análních žlázek ošklivě páchnoucí zelenou tekutinu. Předstírání smrti v kontaktu s predátorem se označuje jako postkontaktní imobilita (PCI) a skupinu britských biologů zajímalo, co se děje po ní.
Pro zkoumání tohoto jevu si vybrali larvy mravkolva skvrnitého (Euroleon nostras). Jak už dávno ví každý čtenář Ferdy Mravence, larvy si v písku vyhrabávají trychtýřovité pasti, do kterých loví drobný hmyz. Před útokem predátora se obvykle prostě schovají. Pokud se jich ale predátor dotkne nebo je upustí na rovný povrch, předstírají mravkolvové vlastní smrt. Ukázalo se, že doba, kterou stráví ve stavu imobility, je naprosto náhodná. Některé larvy se do života vrátily po pár sekundách, zatímco jiným to trvalo minuty, a jedna larva dokonce byla nehybná déle než hodinu. Nepředvídatelnost této reakce by zřejmě mohla pomáhat se zmatením nepřítele, protože predátor pak neví, jak dlouho si má počkat, jestli jídlo náhodou neobživne.1, 2
Milovníci televizního fandění občas jen kroutí hlavou, jak je možné, že jejich oblíbenec nedal takovou snadnou penaltu nebo úplně zvoral podání při finálovém mečbolu. Ukazuje se, že sportovci v tom nejsou sami – ani makakové často nezvládnou podat dobrý výkon v situacích, kdy jde o velkou odměnu. Zjistili to neurovědci z Carnegie Mellon University v Pittsburghu, kteří se snažili najít mechanismus tohoto zhroucení pod tlakem. Skupině makaků implantovali čip pro měření mozkové aktivity v motorickém kortexu, oblasti čelních laloků, která kontroluje volní pohyby.
Makaci měli za úkol rychle a přesně namířit kurzor na cíl na obrazovce počítače. Pokud se jim to podařilo, dostali odměnu, jež mohla být malá, střední, velká nebo obrovská (jackpot, který se objevil jen velmi zřídka). Opičky předem věděly, jaká odměna je při splnění úkolu čeká. Ukázalo se, že pokud šlo o výhru jackpotu, poklesla aktivita neuronů odpovědných za přípravu k pohybu. Tyto neurony se starají o „výpočet“, jak nejlépe a nejpřesněji dokončit daný pohyb. Další pokusy ukázaly, že se zvyšující se odměnou se nervová připravenost nejprve zvyšuje, až dosáhne svého maxima. Pokud ale odměna dále narůstá, mozek z optimální zóny vypadne a výkon se zhorší. Vědci by nyní rádi přišli na kloub tomu, zda se tomuto fenoménu dá vyhnout třeba optimálním tréninkem.3, 4
Keporkakové se zařadili po bok primátů a krkavcovitých. Co mají tyto druhy společného? Schopnost chytře využívat a modifikovat nástroje pro získávání potravy. Na rozdíl od svých suchozemských příbuzných k tomu však keporkakové nevyužívají žádný pevný materiál.
Vědci už delší dobu vědí, že tito obrovští mořští savci používají své dýchací otvory pro tvorbu „sítě bublin“ těsně pod hladinou. To jim umožňuje efektivně nahánět, omráčit a pochytat drobné mořské korýše tvořící kril, jímž se živí. Mořští biologové z Havajské univerzity nyní pomocí sofistikovaného systému sledování, který využíval drony a speciální tracery připevněné pomocí přísavek, zjistili, že keporkakové jsou schopní vyfukovat bubliny do složitých vzorců tvořících sítě s vnitřními kruhy. Při tom aktivně kontrolují počet těchto kruhů, velikost a hloubku sítě i mezery mezi bublinami. Toto chování jim umožňuje ulovit během jednoho ponoru až 7× více kořisti.
Keporkakové se v průběhu letní krmné sezóny v polárních mořích Aljašky připravují na každoroční cestu do teplých havajských vod, kde rodí svá mláďata. Během této až 17 tisíc kilometrů dlouhé plavby nepřijímají potravu, každá kalorie navíc před touto odyseou tak představuje nedocenitelnou výhodu.5, 6
Zdálo by se, že přehršel architektonických stylů je vlastní pouze lidem a jejich kulturním tradicím. Studie mezinárodního týmu ornitologů publikovaná v časopisu Science však ukazuje, že architektonické tradice jsou vlastní i ptáčkům zpěváčkům.
Vědci zkoumali 43 hnízdních komunit přádelníka mahalského, drobného pěvce z čeledi snovačovitých z jihoafrické oblasti pouště Kalahari. Přádelníci žijí ve skupinách a společně staví komplikovaná hnízdiště v korunách akácií. Každé hnízdo je upleteno z trávy a vystláno peřím a vedou do něj přístupové a výletové „chodby“. Výsledek připomíná obrácené písmeno U. Hnízda jednotlivých rodin se však od sebe značně liší – některé skupiny budují krátká tlustá hnízda, jiné preferují neobvykle dlouhé chodby. Na tyto odlišnosti přitom nemá vliv velikost ptáků, výška akácie ani počasí. Pokud do skupiny přišel nový člen, architektonický styl hnízdiště zůstal zachován. Zdá se tedy, že nově příchozí přádelníci se přizpůsobují kulturním tradicím své nové rodiny.7, 8
I obyčejné kočky, nejen ty z rodu čarodějnických familiálů, mají superschopnost prolézat miniaturními škvírami pode dveřmi, blaženě odpočívat v těch nejužších krabicích a procpávat se neuvěřitelně malými dírami v plotě. Internetovým vtipálkům se pomocí různých videí a fotek opakovaně daří prokazovat, že kočky jsou ve skutečnosti tekutinami. Ty se z definice přizpůsobují tvaru nádoby a udržují si při tom konstantní objem.
Nová studie publikovaná v časopisu iScience ale zjistila, že kočky jsou tekuté pouze v jedné dimenzi. Etolog Péter Pongrácz z Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti se zabýval výzkumem kočičí schopnosti uvědomovat si vlastní tělo. Protože kočky se v laboratorních podmínkách velmi špatně zkoumají, navštívil celkem 30 koček v jejich domovech a přehradil jim dveře tlustým kartonem s vyřezanou dírou, která kočce umožňovala projít. Velikost otvoru se průběžně měnila. Když jeho výška dosáhla přibližně 2 třetin výšky kočky, zvíře před otvorem začalo váhat, což naznačuje, že si kočky jsou vědomé vlastní výšky. Na rozdíl od psů to však kočkám nezabránilo cpát se do stále nižších otvorů. Pokud výška otvoru zůstala pro kočku komfortní, ale šířka se zmenšovala, kočky při prolézání ani nezaváhaly a prostě se do díry nacpaly. Zdá se tedy, že kočky buď neví, jak jsou široké (ahoj, Garfielde!), nebo pro prolézání úzkých otvorů s úspěchem používají metodu pokus − omyl.9, 10
(este)
Zdroje:
1. Franks N. R., Worley A., Fortune G. T. et al. Seeking safety: Movement dynamics after post-contact immobility. PLoS One 2024 Aug 22; 19 (8): e0307370, doi: 10.1371/journal.pone.0307370.
2. Wilcox C. So you’ve successfully faked your own death. Now what? ScienceAdviser, 2024 Aug 27. Dostupné na: www.science.org/content/article/scienceadviser-so-you-ve-faked-your-own-death-now-what
3. Smoulder A. L., Marino P. J., Oby E. R. et al. A neural basis of choking under pressure. Neuron 2024 Sep 7: S0896-6273(24)00608-1, doi: 10.1016/j.neuron.2024.08.012 [Epub ahead of print].
4. Coleman J. Why do we crumble under pressure? Science has the answer. Nature 2024 Sep; 633 (8031): 751−752, doi: 10.1038/d41586-024-02956-8.
5. Szabo A., Bejder L., Warick H. et al. Solitary humpback whales manufacture bubble-nets as tools to increase prey intake. R Soc Open Sci 2024 Aug 21; 11 (8): 240328, doi: 10.1098/rsos.240328.
6. Wilcox C. A whale of a tool. ScienceAdviser, 2024 Aug 23. Dostupné na: www.science.org/content/article/scienceadviser-could-cancer-drugs-tackle-alzheimer-s
7. Tello-Ramos M. C., Harper L., Tortora-Brayda I. et al. Architectural traditions in the structures built by cooperative weaver birds. Science 2024 Aug 30; 385 (6712): 1004–1009, doi: 10.1126/science.adn2573.
8. Wilcox C. Visualized. ScienceAdviser, 2024 Sep 3. Dostupné na: www.science.org/content/article/scienceadviser-how-solar-wind-blows-so-quickly
9. Pongrácz P. Cats are (almost) liquid! — Cats selectively rely on body size awareness when negotiating short openings. iScience 2024 Sep 17; 110799, doi: 10.1016/j.isci.2024.110799.
10. Grimm D. Yes, cats are liquids — but only in one dimension. Science, 2024 Sep 17. Dostupné na: www.science.org/content/article/yes-cats-are-liquids-only-one-dimension
