Nidoviry jsou obalené RNA viry patřící mezi koronaviry. Byly izolovány u různých plazů, například z řádu šupinatých (ještěři a hadi) a želv. Až do současnosti byl virus detekován například u krajt, hroznýšovitých, užovkovitých a u vodnářek. U želv byl nidovirus poprvé hlášen v roce 2015. Tehdy byl zjištěn u divoce žijící populace sladkovodní australské želvy krátkokrčky Georgesovy, kde způsobil úhyn více než 400 jedinců. Nidoviry se vyskytují po celém světě, byly zjištěny v Severní Americe, Evropě, Asii i Austrálii.
Nejčastější klinické příznaky jsou spojené s infekcí dýchacích cest, ač se virus vyskytuje v nejrůznějších tkáních a orgánech postiženého jedince. Zpočátku se projevují například zvýšeným množstvím serózního či mucinózního výtoku z nosu a tlamy a stomatitidou. Dále se objevuje sípání, dýchání s otevřenou tlamou, zrychlená frekvence dýchání nebo kašel. Příznaky jsou doplněny nechutenstvím, hubnutím, letargií, dehydratací, nesprávným svlékáním a obtížemi při pohybu po stromech u stromových hadů. V některých případech se může vyskytnout závažná akutní pneumonie a náhlý úhyn. Mortalita může dosahovat až 75 %.
Respirační příznaky byly častější u krajt než u hroznýšů, což může naznačovat rozdílnou druhovou vnímavost nebo rozdíly ve virulenci nidovirů. Infekce může probíhat i asymptomaticky, jak bylo zjištěno u hadů, ještěrů i želv. U hadů je zřejmé, že infekce jsou dlouhodobé.
Přirozené cesty přenosu nidovirů u plazů zůstávají nejasné. Krajty královské byly infikovány po expozici orální a respirační cestou. Virus byl zjištěn v sekretech tlamy i v trusu postižených zvířat.
Pro diagnostiku se využívají stejné metody, které vedly k objevení viru. Nejčastější je detekce viru nebo jeho částí pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR) nebo sekvenování nové generace (NGS). V současné době neexistují metody, jež by stanovovaly specifické protilátky proti nidoviru.
Specifická antivirová terapie nidovirů není u plazů k dispozici. Léčba je založena na potlačení sekundární infekce antimikrobními látkami, antimykotiky, antiprotozoiky, protizánětlivými léky a imunomodulátory a na podpůrné péči (hydratace, nebulizace). Doposud však nebyly provedeny recenzované studie, které by potvrdily účinnost jednotlivých metod léčby.
Důležitými aspekty podpůrné léčby zůstávají adekvátní světelný a teplotní režim, jelikož mají dopad na celkový zdravotní stav a imunitní odpověď plazů. Faktory, které přispívají ke vzniku onemocnění, ale i k dlouhodobému přežívání po zotavení z akutní infekce, nabízejí příležitost pro další výzkum u plazů jak doma chovaných, tak i divoce žijících.
Metody jak předejít zavlečení a přenosu nidovirů jsou shodné se všeobecnými doporučeními pro hygienu a biologickou bezpečnost v chovech plazů. Zahrnují především karanténu nových zvířat, odlišný personál, oblečení, krmivo i vybavení včetně ventilace, výměnu rukavic, dezinfekci rukou i všech povrchů a nástrojů.
Studie, které by se zabývaly šířením onemocnění u divoce žijících populací plazů, jsou vzácné. Dostupné literární zdroje se omezují zejména na studium přirozeně infikovaných plazů v zajetí. Detekce nově se objevujících patogenů je obtížná, ale je nezbytné, aby výzkum nidovirů pokračoval, abychom byli schopni uchovat nesmírně cennou biodiverzitu a ochránit populace plazů po celém světě.
(kriz)
Zdroj: Parrish K., Kirkland P. D., Skerratt L. F., Ariel E. Nidoviruses in reptiles: a review. Front Vet Sci 2021; 8 : 733404, doi: 10.3389/fvets.2021.733404.
