Idiopatická epilepsie je nejčastěji diagnostikovaná u psů ve věku mezi 6 měsíci a 5 lety. Pokud se první záchvat dostaví u starších pacientů, měl by být na předních místech našeho seznamu v rámci diferenciální diagnostiky patologický proces mozku (např. neoplazie) spíše než idiopatická epilepsie.
U každého pacienta, který prodělal první generalizovaný záchvat, je třeba zvážit několik faktorů: příčinu vzniku záchvatu, diagnostické možnosti, ochotu a finanční možnosti klienta a celkový zdravotní stav pacienta. Je pak na zvážení, zda postupovat cestou další diagnostiky (MRI), nebo zvolit variantu nasazení antiepileptik a vyčkat. Na modelovém případu si nastíníme oba možné postupy.
7letá kastrovaná samice zlatého retrívra prodělala první záchvat trvající od 30 do 60 vteřin. Během záchvatu upadla na bok, měla plovací pohyby, slintala, měla natažený krk, byla v bezvědomí a pomočila se. Po záchvatu byla dezorientovaná, ale po hodině se již chovala normálně. Majitelé si všimli, že fena je méně aktivní a občas se dívá do prázdna. Další anamnéza neodhalila žádné obtíže či potenciální příčinu záchvatu. Klinické i neurologické vyšetření bylo bez patologického nálezu, stejně tak i laboratorní vyšetření (hematologie, biochemie, vyšetření moči a stanovení parametrů štítné žlázy). Ke zvážení je tedy, zda se jedná o idiopatickou epilepsii, nebo strukturální onemocnění mozku.
První možností je monitorovat pacienta po zbytek dne, nasadit antiepileptika a případně, pokud bude bez záchvatu, propustit domů. V tomto případě se zavedla kanyla, byla podána dávka 2,5 mg/kg fenobarbitalu a vzhledem k absenci dalších záchvatů byla fena večer propuštěna do domácí péče s fenobarbitalem ve stejné dávce po 12 hodinách a instrukcemi pro klienta ohledně jejího monitorování. Po 3 týdnech byla fena bez záchvatu a laboratorní výsledky (včetně hladin fenobarbitalu) byly v referenčním rozmezí. I po 3 měsících byla fena stabilní, avšak krátce poté upadla do status epilepticus a i přes snahu o stabilizaci zemřela. Při následné pitvě byla odhalena velká masa v levém frontálním laloku, histologicky diagnostikována jako meningiom.
Druhou možností je podstoupit předanesteziologické vyšetření a MRI mozku spolu s odběrem mozkomíšního moku. V rámci vyšetření (rtg hrudníku, USG dutiny břišní) před uvedením do anestezie nebyla odhalena primární ani metastatická nádorová ložiska. MRI mozku ukázala T2-hyperintenzní, T1-hypointenzní masu s kontrastním enhancementem v levém frontálním laloku odpovídající meningiomu s mírným edémem v jeho okolí. Varianty následné terapie pro předpokládaný meningiom byly: paliativní terapie, chirurgické odstranění tumoru s histologickým posouzením, radioterapie, chemoterapie nebo kombinace těchto variant. Majitel si vybral chirurgii s radioterapií, následné histologické vyšetření masy potvrdilo, že jde o meningiom. Pacientka po operaci a následné radioterapii žila dalších 18 měsíců s dobrou kvalitou života.
Diagnostika v podobě MRI se doporučuje u většiny pacientů se záchvaty z důvodu vyloučení intrakraniálních onemocnění. Meningiomy jsou nejčastějším typem nádorů mozku u psů. Typicky se vyskytují u pacientů starších, ale již byly diagnostikovány i u psů ve věku 16 měsíců. Klinické příznaky se odvíjejí od jejich lokalizace, ale mezi nejčastější patří právě záchvaty. Chirurgie, ozařování a chemoterapie cílí přímo na daný tumor, zatímco paliativní terapie (antikonvulzivní léky a glukokortikoidy) je nasazována z důvodu potlačení sekundárních příznaků tumoru. Radioterapie v kombinaci s chirurgií intrakraniálních meningiomů se ukazuje být nejefektivnější z pohledu následné průměrné doby přežití od stanovení diagnózy.
(hap)
Zdroj: Akin E. Y. Acute seizure in a dog. Clinician’s Brief 2017 Jan. Dostupné na: www.cliniciansbrief.com/article/acute-seizure-dog
