Vliv pimobendanu na délku přežití a míru rekurence plicního edému při kongestivním srdečním selhání u psů

Mitrální regurgitace a CHF u psů

Mitrální regurgitace jako následek myxomatózní degenerace mitrální chlopně je nejčastější příčinou srdečního selhání u psů. Následkem tlakového přetížení levé předsíně a levé komory může dojít k jejich dilataci a hypertrofii. V počátcích je zřejmý kardiální šelest bez klinických příznaků onemocnění, jež může později vyústit v kongestivní srdeční selhání. Diagnóza nedostatečnosti mitrální chlopně se často potvrdí echokardiografickým vyšetřením. Medián přežití u psů s těžkou mitrální regurgitací se pohybuje okolo 6−7 měsíců.

Konvenční terapie zahrnuje diuretika, inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEI) a digoxin. ACEI zlepšují kvalitu života a prodlužují dobu přežití ve srovnání s placebem. Pimobendan je selektivní inhibitor fosfodiesterázy a kalciový senzibilizátor. Pro svůj pozitivně inotropní a vazodilatační efekt bývá často přidáván ke konvenční terapii CHF.

Průběh a výsledky studie

Do studie bylo zahrnuto 197 psů ze 14 veterinárních nemocnic. Psi byli léčeni konvenčně s pimobendanem nebo bez něj. 64 psů dostávalo standardní dávku pimobendanu (0,20−0,48 mg/kg) každých 12 hodin, 49 nízkou dávku pimobendanu (0,05−0,19 mg/kg) každých 12 hodin, 84 psů bylo léčeno pouze konvenčně.

Psi se standardními a nízkými dávkami pimobendanu vykazovali signifikantně delší dobu přežití než psi, kterým byla podávána pouze konvenční terapie (334, 277 a 136 dní). Míra rekurence plicního edému byla významně nižší ve skupině pacientů se standardní dávkou než ve skupině s nízkou nebo žádnou dávkou pimobendanu.

Závěr

Pimobendan v kombinaci s konvenční terapií významně prodlužuje dobu přežití po iniciální epizodě plicního edému u psů s kongestivním srdečním selháním způsobeným myxomatózní degenerací mitrální chlopně.

(fran) 

Zdroj: Mizuno M., Yamano S., Chimura S. et al. Efficacy of pimobendan on survival and reoccurrence of pulmonary edema in canine congestive heart failure. The Journal of Veterinary Medical Science; 79 (1): 29–34, 2017, doi: 10.1292/jvms.16-0069.