Cystinová urolitiáza může vyústit v obstrukci močových cest. Její prevence a terapie není ani jednoduchá, ani levná. Cílem studie britských autorů bylo zjistit, zda existuje asociace mezi cystinovou urolitiázou psů-samců a kastrací a zda je tento vztah ovlivněn plemenem.
Cystinurie je následkem narušené reabsorpce cystinu a dalších dibazických aminokyselin v renálních tubulech. Vzhledem k nízké rozpustnosti cystin precipituje a tvoří malé sférické urolity, které často vedou k obstrukci dolních močových cest.
Cystinurie je v některých případech geneticky podmíněná. U psů byly popsány 2 mutace genů (SCL3A1 a SCL7A9) kódujících těžký, respektive lehký proteinový řetězec tubulárního cystinového transportéru. Nicméně u řady pacientů trpících cystinovou urolitiázou nebyla odhalena mutace ani v jednom ze zmíněných genů.
Byla vyslovena hypotéza, že tento typ cystinurie je androgen-dependentní, a byl popsán jako cystinurie 3. typu. Patomechanismus jejího vzniku ani případná dědičnost dosud nejsou objasněny.
Studie hodnotila data z databáze Hill’s Pet Nutrition UK z let 1996−2007. Vyšetřeno bylo celkem 12 199 urolitů. Každý záznam zahrnoval nacionále a anamnézu pacienta (věk, pohlaví, intaktní/kastrovaný, plemeno, lokalizace urolitu, informace o dietě, historii výskytu urolitů a dalších chorob).
Typ urolitu byl určen polarizačním mikroskopem a infračervenou spektroskopií a klasifikován dle primární komponenty na cystinový a necystinový (kalcium oxalát, struvit, urát, smíšený a další).
Do studie byli zařazeni pouze psi-samci se známým stavem – kastrovaný vs. intaktní. Plemena, u kterých bylo zaznamenáno ≥ 10 urolitů, byla analyzována individuálně, ostatní tvořila referenční skupinu.
Cystinové kameny tvořily 2,7 % všech analyzovaných urolitů, respektive 5,4 % urolitů získaných od psů-samců. Z celkového počtu 329 cystinových urolitů pocházelo 88,1 % od samců nekastrovaných a 11,5 % od kastrovaných. Rozdíl byl statisticky signifikantní (p < 0,001).
Nejvyšší výskyt cystinové urolitiázy byl zaznamenán u následujících plemen: stafordšírský bulteriér, kříženci, buldok, Jack Russell teriér, mastif, jorkšírský teriér, rotvajler a West highland white teriér. S výjimkou jorkširského teriéra byl vztah plemeno – cystinová urolitiáza signifikantní (p < 0,001). Zmíněná plemena měla vyšší riziko výskytu cystinových vs. necystinových močových kamenů, zejména u nekastrovaných psů.
U nekastrovaných jedinců bylo − bez ohledu na plemeno − zvýšené riziko cystinové urolitiázy (poměr rizik [OR] 4,5; p < 0,001). Efekt kastrace nebyl závislý na plemeni.
Prevalence cystinové urolitiázy u psů-samců klesla ve Velké Británii během posledních pěti desetiletí z 20 % ze všech urolitů (výzkum z roku 1966) na 2,7 % (recentní studie). S ohledem na výsledek předkládané studie se dá předpokládat, že tento pokles je daný zvýšením počtu kastrací u psů. Celkově je incidence cystinové urolitiázy je signifikantně vyšší u intaktních samců bez ohledu na plemeno. Kastrace se tak jeví jako metoda prevence a léčby rekurentní cystinové urolitiázy.
(tom)
Zdroj: Florey J., Ewen V., Syme H. Association between cystine urolithiasis and neuter status of dogs within the UK. J Small Anim Pract 2017; 58 : 531–535, doi: 10.1111/jsap.12707.
