Kvůli zánětu dochází ve vnějším zvukovodu ke glandulární hyperplazii, epitelové hyperplazii a hyperkeratóze, jež jsou příčinou zvýšené produkce cerumenu, který zvyšuje vlhkost a mění pH zevního zvukovodu. Ten je tak více náchylný k sekundární infekci.
Sekundární infekci nejčastěji způsobují Staphylococcus spp., Pseudomonas, Proteus či Enterococcus. První dva zmiňované patogeny jsou schopné vytvořit ve zvukovodu biofilm, jenž může být příčinnou rekurence i přes správně nastavenou terapii. Dalším patogenem způsobujícím sekundární infekci jsou kvasinky rodu Malassezia.
Primární příčiny jsou schopné způsobit zánětlivé změny v jinak normálním, zdravém zvukovodu:
Sekundární příčiny vytvářejí zánět v abnormálním zvukovodu. Často jsou recidivující, protože se neřeší primární příčiny:
Udržovací faktory mohou být následující:
Predisponující faktory potom zvyšují riziko rozvoje otitis externa:
Příznaky zánětu vnějšího zvukovodu mohou být i velmi mírné. Jedná se o bolestivé a svědivé onemocnění, zpočátku se psi mohou pouze vyhýbat hlazení na hlavě nebo při jídle hodně otevírat tlamu. Nebyl zaznamenám rozdíl mezi pohlavími. Existuje určitá plemenná predispozice, především co se týká alergií a atopické dermatitidy.
Typické symptomy jsou následující:
Základem diagnostiky je podrobná anamnéza, celkové dermatologické vyšetření, otoskopické vyšetření a cytologie. V indikovaných případech je na místě bakteriologické vyšetření nebo pokročilá zobrazovací diagnostika (CT či MRI).
Otoskopické vyšetření by mělo být provedeno u všech dermatologických pacientů, pro každé ucho by měl použit nový, čistý nástavec. Extrémně bolestivé případy mohou pro vyšetření vyžadovat sedaci.
Cytologické vyšetření poskytuje velmi rychlé, diagnosticky cenné informace. Nátěry by měly být vyšetřeny i vysokým zvětšením pod imerzí, aby bylo možné plně zhodnotit morfologii buněk, bakterií, kvasinek, fagocytózu či přítomnost hyf plísní. V případě nálezu velkého množství tyčinkovitých bakterií může být prospěšné i Gramovo barvení pro lepší identifikaci pseudomonád. Bakteriální kultivace není vždy nutná ani při podezření na rezistentní patogeny, jelikož i ty mohou dobře reagovat na topickou terapii − podávaná antibiotika jsou v mnohem vyšších koncentracích než při systémové léčbě.
Pro správně vedenou léčbu je nutné odhalit vyvolávající příčinu. Většinou je volena lokální terapie a bývá dostačující. S výběrem antibiotik pomůže cytologické vyšetření a anamnéza. Někdy je však indikované použití systémové protizánětlivé nebo antimikrobiální léčby. Glukokortikoidy lze krátkodobě použít ke snížení bolesti a otoku a rovněž mohou pomoci narušit tvorbu biofilmu a zabránit rozvoji chronických ušních změn.
Důležitá je ušní hygiena a odstranění srsti. Čištění uší před lokální terapií je zásadní pro snížení ušního mazu a odstranění exsudátu, díky čemuž může být vůbec účinná, navíc čištění také pomáhá rozbít biofilm.
(kasa)
Zdroj: Woodward M. Otitis externa in animals. MSD Veterinary Manual, 2020 Oct. Dostupné na: www.msdvetmanual.com/ear-disorders/otitis-externa/otitis-externa-in-animals
